MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 únor

Julia Gryboś a Barbora Zentková

Brněnské umělkyně Julia Gryboś a Barbora Zentková ve svých audiovizuální environmentech využívají součinnosti obrazu a hudby k intenzivnějšímu prožívání místa a času.

Na podzim loňského roku se staly laureátkami Ceny Oskára Čepana. Malou pozornost ke skutečnosti, že slovenskou obdobou Ceny Jindřicha Chalupeckého byly oceněny již podruhé v řadě osobnosti z české výtvarné scény, nelze přisuzovat ani tak faktické vzdálenosti z Bratislavy do Prahy, jako spíše mentální sebestřednosti domácího mediálního prostoru, pro který je často přílišnou námahou omýt si holínky zablácené věčným „chalupařením“. Více než plácání po zádech Julia Gryboś (1988) a Barbora Zentková (1986), Polka a Slovenka, obě s českými uměleckým školením a žijící v Brně, postrádají reflexi své instalace na výstavě finalistů v Banské Bystrici. Ocenění jim přineslo dvouměsíční pobyt v newyorské Residency Unlimited a další pobyt ve slovenských Topoľčanech. Jinak ale rytmus jejich každodennosti dál udává společná péče o filiálku knihkupectví ArtMap, provoz jimi založené galerie Tvar a příprava vlastních uměleckých realizací. Například krátce po návratu ze zámoří se budou účastnit brněnských Soch v ulicích.                 

Během hovoru ve třech si Zentková s Gryboś občas skočí do řeči, ale to jen tehdy, když se chtějí doplnit. Je zřejmé, že během let spolupráce dospěly do bodu, kdy znají svá stanoviska. „Nepamatujeme si nějaký moment rozhodnutí, že budeme pracovat spolu. Vyplynulo to přirozeně.“ Potkaly se v Ateliéru malby Ostravské univerzity, k magisterskému studiu na FaVU VUT v Brně se již hlásily odhodlané působit jako dvojice. A třebaže na to není umělecké školství systémově nastavené, bylo to akceptováno, jak před dvěma roky doložila i obhájená společná diplomová práce Horečka černé vody. Právě v ní jsme se setkali se základním rozvrhem, k němuž se později vrátily ještě několikrát. Tehdy instalaci uzavírala stěna pokrytá malbami v monochromatickém ladění, před kterou byla představena reprosoustava se skladbou pro bicí a elektrickou kytaru. S výchozím rozvrhem „statický obraz / dynamizující zvuk“ poté pracovaly v instalacích Uprostřed hluku vlastní kroky slyšet v Domě umění města Brna, AC/BC v pražské Galerii Jelení (obě 2015), Skládat slova z ruchů v opavské Galerii Cella (2016) a již zmiňované přehlídce v Banské Bystrici. V Brně přitom jedna monumentální malba stála v čele vyvýšeného pódia, na které jsme vstupovali k paralelnímu vnímání obrazu a hudby založené na postprodukci nahrávek okolních ruchů. V Galerii Jelení se zvuk z první místnosti přeléval do druhé místnosti s obrazem, i když o čtveřici reprobeden s kabeláží rozvinutou po indigově modrém koberci lze říct, že vizuálně byla sugestivnější než oranžový monochrom. Ten svým dělením na čtyři plochy odkazoval zpět k počtu reproduktorů. V Opavě byla zvuková aparatura konfrontována s rozměrnou barevnou fotografií. A instalace pro Banskou Bystrici zase sestávala z ochozených linoleí vyskládaných na podlaze a jednobarevných textilií vypnutých v okenních prostorech. Zpoza nich zaznívala zvuková kompozice.

Mluvíme spolu o instalaci v brněnském Domu umění. „Jak jsme čas trávily v prázdném prostoru, došlo nám, že na to, jak je symetrický a navozuje dojem nějaké kaple, jde o velmi hlučné a rušné místo, odvádějící divákovu pozornost okny ven. Proto nás napadlo koncentrovat ji zpátky k jednomu bodu. Postavily jsme stage a na ní soustředily i ten rozptýlený zvuk nahraný venku, doplněný o basovou linku a repetitivní motivy.“ Site-specific přístup nepovažují za nutnost. Obecně vzato dbají více na nepřenosnost vytvořené audiovizuální situace. Vhodným příkladem takového přístupu byla instalace pro Banskou Bystrici, kdy šest plátnem zakrytých okenních otvorů umožnilo přehrávat nahrávky ze stejného počtu zdrojů. Poslech kompozice tedy výrazně ovlivňoval pozice a pohyb návštěvníků. Práce na instalaci je tak pro ně především tvorbou prostředí.

Kombinace obrazu a zvuku se v tomto ohledu blíží používání hudby ve filmu. Zesiluje vnímání vizuální složky a zanáší do ní svoji „emoční informaci“. Konkrétní námět, jako například bourání brownfieldu s jejich brněnským ateliérem kvůli developerskému záměru výstavby nových kancelářských budov, jak tomu bylo u vzniku instalace v Banské Bystrici, se promítne do použití původních linoleí, ale zvukem je abstrahován. V  zvuku trhání textilií je přítomná agrese, ale ta je nyní vztažená ke konkrétním materiálům užitých v instalaci. Abstrakce jako podmínka odpoutání od vnějších reálií a přenesení koncentrace na vnímání jimi vytvořeného prostředí se ovšem týká i malby. Pozorování obrazu se pod vlivem hudby mohou naplnit jinak málo pravděpodobnými prožitky. Hypnotičnost, již autorky chtějí vyvolávat, pak v důsledku vede k odpoutání od okolní skutečnosti a k přenesení prožívání autonomního časoprostoru instalace. Za jádro tvorby autorské dvojice Gryboś – Zentková tak lze považovat vytváření jakýchsi kapslí, v nichž jsou nově traktovány vztahy obrazu a zvuku, místa a času a percepce a vědomí.