MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2018 únor

Kyselé hrozny a sladký citron

„Daniela a Linda Dostálkovy se zabývají paradoxním vztahem mezi zdánlivě vzájemně protikladnou logikou světa korporátních strategií a světa umění. (…) K umění přistupují jako k formě vyjádření, která nějak pojednává o způsobech, jakými jsme aktivováni komoditami a ekonomickým prostředím obecně,“ dočteme se v brožuře Institucionální homeopatie, kterou sestry Dostálkovy vydaly v rámci svého rezidenčního pobytu v MuseumsQuartier ve Vídni.

Přestože Daniela (*1979) a Linda (*1977) Dostálkovy prošly celou řadou uměleckých škol, v jejich umělecko-kurátorské práci se projevuje především to, co ostatní umělci spíše skrývají – jejich komerční portfolio. Linda se dlouhodobě zabývá grafickým designem. Redesignovala například časopisy Cinepur nebo ERA 21. Autorkou výrazných portrétních obálek druhého ze jmenovaných periodik byla pak několik let Daniela, která se živí focením architektury, výstav a divadelních představení. Jádro jejich společné umělecké práce tvoří právě aplikace vizuálně marketingových strategií na volné umění. Reklamní postupy poněkud narušují nedotknutelnou auru neutrálně bílé, studeně prosvětlené a dehumanizované galerijní bílé kostky, do které se umění posledních možná sedmdesát let schovávalo, a odhalují, do jaké míry je naprosto stejně vykonstruovaná. Přebírání postupů z pole soustředícího se na zisk ale zároveň pomáhá „prodávat“ umění, které je v oblasti, ve které se Linda a Daniela pohybují, spíše intelektuálním produktem, často doplněným o dávku kritické teorie.

Přestože první výstavy Daniely a Lindy Dostálkových vznikaly již na konci nultých let v Polsku, pro jejich současné soustředěné směřování je jedním z prvních důležitých projektů Perceiving at a Low Speed (Vnímání v nízké rychlosti) z roku 2015. Ten vznikl pro Werkplaats Typografie, prestižní dvouleté studium grafického designu v Amsterdamu, kterého se Linda účastnila. Projekt je v podstatě prezentací jednotlivých ročníkových projektů v rámci 30 minutového profesionálně zprodukovaného videa v hlavní roli s herečkou Janou Plodkovou. Film do určité míry pracuje s mechanismy fenoménu ASMR (Autonomous Sensory Meridian Response), který je spojen především s prostředím internetových videokanálů. Spočívá v akumulaci určitých vizuálních a audio podnětů, které u některých diváků spouštějí reakci v podobě příjemných haptických příznaků mrazení nebo mravenčení v oblasti hlavy, horní části těla a podél míchy. Mezi hlavní spouštěče těchto uvolňujících pocitů se často počítá šeptání a altruistický příjemný hlas, kamera zabírající tvář zblízka, ale také zvuky a zobrazení tichých, jemných a opakujících se dotyků povrchu předmětů nebo všedních činností, jako je například vaření. Jednotlivé práce devatenácti autorů, ať již se jedná o knihy, karty, keramické misky, ručník se jmény zúčastněných, ale třeba i jiné video, byly promyšleně včleněny do scénáře odehrávajícího se v moderním intimně osvětleném interiéru, s elegantně oblečenou Janou Plodkovou, která šeptem diváka vede a provází.

Jednou z knih, jejíhož hřbetu se Plodkové štíhlé prsty s dokonale upravenými nehty v detailním záběru dotýkají, je i titul I was not Able to Visit the Entire Show (Nezvládl jsem projít celou výstavu). Scénář této hry určené pro výstavní instituce sestavili sestry z úryvků několika desítek článků, knih a výstavních textů v roce 2014. Doplnila je série Danieliných fotografií zachycujících zátiší profesionálních grafických monitorů a počítačů, na jejichž jinak černých obrazovkách se v několika případech objevují snímky referenčních výstavních projektů. Celá hra-kniha se dotýká prezentačních strategií a toho, jak určitý kánon dělání výstav stejně jako určité institucionální rámce ovlivňují podobu uměleckého díla, a naopak. Mezi vyobrazenými díly najdeme i několik spřízněných autorů rovněž razících v prezentaci umění marketingový přístup, jako je například newyorský kolektiv DIS, který v minulém roce kurátoroval Berlínské bienále. Ten se kromě snadno rozpoznatelného a fotogenického stylu oblékání stal populárním hlavně díky sérii neobvyklých video průvodců výstavami, například s postupně se odhalující nebo těhotnou moderátorkou komentující vystavená díla. Najdeme zde ale i strategie z oblasti módy, jejímž postupům i vnitřním mechanismům se v posledních letech současné umění tolik přiblížilo. Konkrétně jde o značku Chanel, která v rámci prezentace podzimní kolekce 2014 přeměnila pařížský Grand Palais na supermarket, v němž stylově oblečené modelky před sedícími diváky nakupovaly stejně stylově redesignované krabice a konzervy. Typograficky, rozvržením i volbou papíru pak kniha sester Dostálkových připomíná poslední grafickou úpravu magazínu Kaleidoscope, prestižního, ale zároveň reklamou přetíženého mezinárodního uměleckého periodika.

The Exhibition

První výstava sester Dostálkových pro ostravskou galerii Plato, se kterou od té doby soustavněji spolupracují, se otevřela v dubnu 2015 pod jednoduchým názvem The Exhibition (Výstava), ještě ve starých prostorách auly Gongu. Autorky zde sumarizovaly všechny předtím vyzkoušené mechanismy prezentace, a výstava tak existovala v několika zrcadlících se inkarnacích – na internetové stránce (s použitím webové práce Constanta Dullaart The Revolving Internet), v průvodcovském videu (opět s Janou Plodkovou), které běželo i v samotném výstavním prostoru, v traileru s hlasem Nory Turato. Bylo jí tak možné nahlížet jako jakýsi prázdný formát „výstavy“. Jednotivá díla vícenásobnou manipulací nakonec zcela ztratila svůj obsash a vlastně i statusu uměleckého díla. Tato možnost přepínání, například u soch Nicholase Riise, které jsou výstavní architeturou a sochou, ale také zviditelňuje to, čeho si na výstavách obvykle nevšímáme – výstavu jako médium, jako určitý materiální i strukturální rámec, který se ve své zažitosti stal neviditelným. Pododobně se zde prolínají i role umělců, kurátorů, producentů, fotografů a výstavních architektů. Přestože se jedná o veskrze konceptuální přístup, ve všech formách má výstava výraznou stylizaci, která je, jak uvedla Daniela v rozhovoru pro Radio Wave, možná až „přestylizovaná, přehnaná a křečovitá“ a vlastně opět představuje komentář k tendenční stylizaci portrétní fotografie i grafického designu. Zároveň ale vše může také znovu sloužit jako vějička pro zabalení jinak komplikovaného intelektuálního produktu.

Další kurátorský počin Dostálkových, výstava Cold Press, Low Heat: virginorganicvegankosher v brněnském Domě umění (2016), byl obdobně mediálně zaměřený, tentokrát však cílil speciálně na téma kvality. Konzum tu byl představen jako kulturní proces, nikoliv racionálně podložená ekonomická volba, což naznačuje již název odkazující k módní vlně kokosového oleje jako ideálně zdravého produktu. Dvě z pěti videí vytvořily opět samy kurátorky projektu. Flexibilita zabírá módně stylizovanou hadí ženu s částečně propáleným lněným oblečením zaujímající postupně různé pozice uvnitř luxusního automobilu, kterou doprovází sugestivní hlas (Nory Turato) odříkávající zvukomalebnou říkanku. Snímek představuje kritickou tezi zaobalenou do módní, vizuální internetové memy připomínající podoby. Druhé video vzešlé ze spolupráce s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou je méně divoké, avšak ve stejné míře stylizované, takže je zde snad ještě citelnější dualita formy a obsahu. Autorské bylo i architektonicko-scénografické řešení výstavy, kdy bylo někdy těžké odlišit jednotlivá díla od funkčních prvků.

Mezi jevištěm a zákulisím

Podobně laděná byla i prezentace Extensions v červnu 2017 v galerii TIC v Brně, přestože tentokrát šlo o samostatnou výstavu sester Dostálkových kurátorovanou Marikou Kupkovou. Minimální, avšak silné a pečlivě promyšlené intervence do komplikovaného prostoru galerie si pohrávaly s jeho pozicí mezi jevištěm a zákulisím, a zároveň s tímto rozdělením obecně. Hlavní dokumentárně pojaté video natočené v kruhu se pohybující kamerou ve Valašském muzeu v přírodě ukazuje interiéry dřevěného mlýna, které jsou však stejně uměle konstruované jako celé muzeum. Charakteristické je i přizvání dalších umělců k jejich status narušujícím, netradičním formám spolupráce, jako je například cover verze písně Hapky a Horáčka Šaškové počmárání nahraná malířem Václavem Girsou.

V zatím posledním projektu Heroic vs. Holistic (Heroické versus holistické) pro kancelář umění Plato Ostrava vnášejí autorky feministicko-eroticko-emotivní diskurz do ekologické problematiky.

Clekovou strategii nejlépe ilustruje začlenění dvou legend polské výtvarné scény Grzegorze Kowalského a Barbary Falender a to právě proto, že jejich pozice není explicitně ekologická. Falenderové objekty abstrahované z intimních lidských partií, podobně jako Kowalského fotografické akty, fungují jako konstrukční prvky, které získávají kýžený význam v rámci celkové konstelace děl ve výstavní architektuře. Dostálkovy do výstavy přispěly videem Acid Rain, ve kterém šestice atraktivních dívek v černém oblečení a značkových sportovních botách – ne nepodobných módnímu stylu raženému zmiňovaným kolektivem DIS – pláče na kancelářských židlích zabraná z perspektivního profilu. Dílo tak opět funguje v napětí mezi kritickým sdělením a profesionálně zvládnutou tendenční estetikou zajišťující jeho šíření. V uceleném vizuálně chytlavém dramatickém duchu se pohybovala i ostatní díla, zejména ve spojení se scénografií, která byla k prostoru bývalého textilního obchodu chytře a elegantně odtažitá. I zde nakonec zůstává téma volby mezi racionálně argumentačním a emotivně celostním přístupem alespoň pro diváka spíše nevyslovené, ambivalentní a otevřené. A to ještě více v sérii “vysvětlujících” videí natočených Danielou a Lindou spontánně na mobil a zvoleným médiem tedy opět odkazující k novým možným formám komunikace. Prezentovaná ve spolupráci s řeckou kurátorkou Nadjou Argyropoulou na (známých) grafických monitorech tato videa zároveň opět vypadávají z obvyklého rozlišení rolí a funkcí umělce, kurátora, díla a teoretického komentáře.