MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2007 červenec - srpen

Nebojme se mecenášů

Fenomén podnikatelství a mecenášství umění je přibližně stejně starý jako antický příklad Gaia Cilnia Maecenase, vrstevníka římského císaře Augusta. Mecenášské aktivity – jak v historii, tak i v dnešní době – jsou jedním z nejdůležitějších faktorů při podpoře a motivaci umělců v jejich tvorbě. Neméně velkou roli hrají takto vytvořené sbírky, které se po čase otevřou veřejnosti. Dovolím si připomenout evropské sbírky Thyssen-Bornemisza, Flick, Burda, Wurth, Piepenbrock či DuMonth, v České republice pak zejména Medu Mládkovou a Vladimíra Železného.

Nadace DrAK, jejíž jsem zakladatelkou, podporuje především české výtvarné umění (občas i jiné) již po dobu deseti let. Vzniká sbírka, která postupem času jistě bude též přístupná veřejnosti. V bývalém západním světě se nadace setkala s nevídaným zájmem a podporou. V České republice jsme udělali opačnou zkušenost, a to hlavně ze strany kurátorů střední a mladší generace. Přitom vliv sběratelů a mecenášů je historicky neodmyslitelnou součástí výtvarného umění (vyjma komunistické a možná i doznívající postkomunistické periody). Dnešní kurátoři by v mecenášských aktivitách měli vidět spíše profesní šanci, ne ohrožení svého vlivu.

Účelem nadace DrAK je mimo jiné rozšiřování sbírky uměleckých děl a jejich správa a prezentace; podpora obecně prospěšných cílů v oblasti kultury, školství a zdravotnictví; vytváření podmínek pro prezentaci českého umění v zahraničí; projekty v oblasti české kultury a vědy; podpora jednotlivých umělců v jejich tíživých životních a sociálních situacích; všestranná podpora rozvoje kulturních a duchovních hodnot, provozování galerie k těmto účelům.

Z našich dosud realizovaných projektů uveďme alespoň spolupráci s Evropským Kunstforem a realizaci řady prezentací českého umění v Berlíně; podporu nemocnic a jejich výzdobu uměním formou věcných darů; podporu filmového studia AFIS; podporu Národního divadla; vybudování a podporu fyzioterapeutického centra; provozování Galerie Montanelli.

Nadace tohoto druhu, jakož i mecenáši umění, nepůsobí ve výtvarné oblasti jako jakési trpěné přívažky, které mohou platit, ale mají se držet v povzdálí. Jsou to vážené občanské instituce a jednotlivci, kteří nejen dávají výtvarníkům prostor a možnost tvořit (a mnohdy tak i možnost přežít), ale mají také na výtvarný život stejný vliv jako teoretici, galeristé či muzea. Když jim to nebude umožněno, jejich zájem se přesune do jiných oblastí, což by s minimálními státními rozpočty na kulturu nebyla dobrá tendence.