MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2012 prosinec - leden

Obraz tebou musí pohnout

  • Datum / 11. 12. 2012
  • Autor / Wohlmuth Radek
  • Rubrika / rozhovor

S Janem Knapem o poctivosti, víře a malování / Přestože v zahraničí patří mezi nejúspěšnější české malíře, doma jeho obrazy až tolik lidí nezná. Moc nevystavuje, co namaluje, odvážejí si rovnou z ateliéru galeristé nebo přímo sběratelé. Žije v ústraní na západě Čech, v podstatě o samotě, a společenského života se neúčastní. Můžete celá léta bydlet doslova přes ulici, a o jeho existenci nebudete mít ani potuchy. Stejně tak můžete celý život chodit do galerií a nemusíte znát jeho obrazy. Ale jen do doby, než je uvidíte. V ten moment budete mít pocit, že je v sobě nosíte odjakživa.

Normálně bych se takhle neptal, ale ty jsi přes svůj věhlas pořád tak trochu „známý neznámý umělec“, takže udělám výjimku a vezmu to z gruntu. Jak jsi vůbec k výtvarnému umění přišel?

Odmalička. Furt jsem měl po ruce tužku a papír. Ačkoliv jsem v dospělém životě dělal různé věci – málem jsem byl voják, málem farář. Když mi bylo třicet pět, uvědomil jsem si, že jsem všechno jen začal a vlastně nic nedodělal. Tak jsem šel malovat, protože v podstatě nic jiného neumím. Ale ani takhle jsem si to tehdy neřekl. Já jsem si nebyl jistý, zda to umím. Člověk prostě začínal úplně znova. Nevěřil jsem, že se to dá dělat, protože jsem v 70. letech zažil scénu v New Yorku. Během deseti let, co jsem tam žil, jsem se vždycky jednou za čas šel na něco podívat, a když jsem viděl ty lidi, tu atmosféru, řekl jsem si, že tohle nemůžu. Potom jsem ale stejně začal, protože tu potřebu jsem měl vždycky.

Pokoušel ses ale prosadit i tam…

Zkoušel jsem dělat dětskou ilustraci do knížek, ale neměl jsem nikdy úspěch. V Americe chtějí něco úplně jiného. Udělal jsem anglické básničky a takové jakoby Ladovy obrázky v moderním prostředí. Ještě dnes, když to lidi vidí, tak řeknou, hele, to je Lada. Ale je tam Central Park, vzadu nějaký ten čáp. Prostě takové věci jsem chtěl. Udělat Ladu slavným v Americe. Tenhle humor je tam ovšem mimo. No, ale potom jsem se znovu potkal s mými dávnými přáteli z Akademie v Düsseldorfu Milanem Kuncem a Peterem Angermannem. Začali jsme malovat společně. To, co jsem tehdy dělal pro sebe, jsem mohl použít, zvětšit, a tak nějak jsem začal.

To už jsi byl hotový, vystudovaný malíř. Měl jsi za sebou nějakou tu tvorbu, i když to třeba pro tebe byly z dnešního pohledu jen pokusy. Odešel jsi přece z republiky v 60. letech.

Ano, v šedesátém devátém. Zkoušku na Akademii jsem neudělal, proto jsem šel na architekturu, na stavební fakultu, abych ten rok ještě počkal na příští přijímačky. Poprvé jsem skončil někde blízko, ale potom už úplně vzadu. A tak jsem vystartoval do světa. Šel jsem do světa za uměním. Nešel jsem vydělat peníze, mít se dobře, koupit auto nebo takové voloviny. Na Akademii v Düsseldorfu jsem byl rok a půl, tři semestry. To akorát začal Richter. Dneska slavný Gerhard Richter. Zrovna přišel na Akademii a dostal profesuru. Jeho věci se mi líbily. Maloval sice podle fotek, ale bylo to hezké. Vzpomínám si na nebe, mraky, které sám nafotil a potom velmi expertně namaloval takovýma jistýma tahama, měl taky výborně chycené barvy. Člověk ovšem rychle viděl, že když Akademie neučí techniku a řemeslo, není na nic. Potom zbývá klábosení po hospodách. Člověk si uvědomil, že to nemá smysl, že to je ztráta času. A tak jsem odjel do Ameriky.

Jak jste si s Richterem rozuměli? Přijde mi, že je to proti tobě úplně jiný vesmír.

To bych neřekl. Musím říct, že s Richterem jsme byli přátelé. Trávili jsme spolu hodně času a nějak jsme si padli do oka. Opravdu spíš kamarád než profesor. Co tě ale může takový člověk učit? Oni si už dnes ani netroufnou na škole do toho nějak moc sáhnout… Všechno už bylo tehdy volné. My jsme vlastně všichni samouci.

Kromě Richtera tam byl i Beuys a spousta dalších lidí. Jaká tam byla atmosféra? Prožíval jsi to jako něco výjimečného?

Ti tehdy slavní, skupina Zero, to nám bylo k smíchu. Zatloukat hřebíky, nerezový hovadiny, kus uříznutého, někde postaveného kamene, Beuys – to mě nikdy noc nezajímalo. Ale on byl šikovný člověk. Párkrát jsem se s ním setkal. Když třeba viděl naše obrazy, tak k nim měl dobrý komentář. Oko měl, ale co dělal… Člověk už tehdy samozřejmě nějak tušil, že je to divadlo, i když to ještě ve dvaceti dvou letech úplně nechápal. Že je to prostě nějaká maska. Cosi se hodí, tak se to používá. Takový šarlatán, šamanismus, neuvěřitelný… Dnes to teprv dostalo grády. To ani nelze komentovat, co všechno dnes projde.

Z Německa jsi šel do Ameriky. Zkoušel jsi ilustrovat. Ale vlastně jsi taky nadhodil, že z tebe byl málem voják. Jaká byla ta cesta?

Jel jsem tam tak trochu zapomenut na umění. Chtěl jsem se živit poctivě. Myl jsem okna, dělal v galerii, věnoval se ilustraci a nesplněným snem bylo vlastní knihkupectví. Všechno jsem v New Yorku po letech opustil. Taky už to šlo nějak naprázdno. Rozjel jsem se po Americe. No, a v San Franciscu jsem hladoval blízko verbířské boudy. Přišel ke mně seržant a říká, tak co? Chceš něco udělat se svým životem? Vstoupil jsem tam s vidinou talíře polívky. Domluvili jsme se, začal jsem. Byl jsem tam jen půl roku. Mám chronický zánět středního ucha a na jedno ucho neslyším. Na začátku to nevadilo. Bylo to dobré dobrodružství. Zaplatili mi cestu letadlem nazpět do New Yorku a hotovo. Nemusel jsem autobusem.

Co tě přivedlo zpátky do Evropy?

Tak do Evropy jsem přišel po té mé konverzi. Samozřejmě jsem se vždycky cítil jako Čech, ale jednoduše řečeno jsem se neuměl česky modlit. Bibli jsem poprvé četl v angličtině. Tak jsem hledal nějakou literaturu a dozvěděl se, že v Římě existuje nakladatelství, které vydává české náboženské knihy. Bylo to v Nepomucenu. To je seminář, tehdy československý. Jak jsem byl v Evropě, zajel jsem také do Říma a něco z těch knih jsem si tam chtěl koupit. Potkal mě rektor, dal se se mnou do řeči a nabídl mi, abych tam pár dní zůstal. Tak jsem zůstal asi tři dny. Pak řekl, jsi sám, katolík, zkus to, přijeď na podzim, kdy začíná škola. Tak jsem se objevil zase v říjnu. Za těch pár měsíců jsem se naučil trochu italsky. Dva roky jsem dělal seminář. Úžasná zkušenost. Bylo mi třiatřicet, balíček názorů máš tou dobou více méně hotový a vystoupit z toho, to udělá člověku moc dobře. Najednou jsi byl znova ve škole a slyšel věci, o které bys normálně nikdy nezavadil. To pro mě byla veliká věc. To ale není povolání, že by sis řekl, budu farář.

Každopádně to vypadá, že jsi měl tehdy před sebou spíš kněžskou dráhu, jaká věc tě pohnula zpátky k umění na plný úvazek?

Bylo toho víc. Kromě jiného i fakt, že jsem dostal pozvání na výstavu v Düsseldorfu. Dělal to Kasper König. Výstava se jmenovala Von hier aus. Bylo tam padesát umělců působících v Německu. Beuysem počínaje a taky všichni ti Kieferové, Baselitzové… My jsme byli s Kuncem a Angermannem pozváni jako skupina Normal. To byl můj začátek. Pak jsem dostal nabídku udělat vlastní výstavu. To už mi bylo třicet pět let. Poprvé jsem vystavoval.

Co jsi vlastně tehdy maloval?

Nemaloval jsem, ale kreslil už tahle témata, mně nejbližší – Svatou rodinu. Jsem křesťan a chtěl jsem, aby byla moje víra vidět. Ne že bych to považoval za nutnost nebo povinnost, to ne. Jsou dobří malíři, kteří byli lepší křesťani než já, a nikdy nic takového nenamalovali. U mě to ovšem bylo důležité. Tak jsem začal malovat ty tatínky a maminky a děti. Ale jen to jsem si na tu skupinovou výstavu netroufnul dát. Byla to šance a já potřeboval hlavně zaplatit nájem. Takže jsem tam dal různé věci, zkoušel, co tak asi půjde, co škrtnout a co by se třeba prodalo. Galerista Hans-Jürgen Müller tam viděl moje kresby Svaté rodiny a povídá mi:  Takhle – ukázal na obraz mnicha, což byl můj první obraz malovaný olejem – mi namaluješ to, to a to. Asi šest kreseb si vybral. Vyndal ruličku tisícimarek, odpočítal mi z toho čtyři jako zálohu, a tak to začalo. Ty obrazy samozřejmě koupil. Když je viděl hotové, udělal mi výstavu. Ten mnich byl úplně malý formát, protože jsem si poprvé začal kupovat drahé, pořádné olejové barvy. To znamená, že když tam dáš červenou, tak je to červené, a ne za dva roky zahnědlé. A protože jsem neměl peníze, začal jsem malovat malé obrázky. Velké formáty skupiny Normal jsme dřív malovali disperzními barvami, akrylem. Mnich byl první obrázek, který jsem maloval celý týden. Ty obrazy předtím se musely namalovat za půlden. Výstavu u Müllera pak viděl Paul Maenz, který měl tehdy vůbec nejlepší galerii současného umění v Německu, a začal mě zastupovat. Od té doby, co to Paul Maenz vystavil, už se tomu nikdo nesmál.

Předtím jsi měl negativní reakce?

Určitě. To bylo zajímavé. Lidi, kteří jdou na výstavy, zhlédnou jakoukoliv obscénnost bez mrknutí oka, ale toto jim vadilo. Moje malůvky. Potom už jsem vlastně fungoval.

Pak jsi pro změnu přesídlil do Itálie…

Italové jsou velmi podnikaví. Když něco dělají, tak to není zítra nebo příští rok. To je hned teď. Jsou ochotni přijet za tebou dvakrát za týden tisíc kilometrů. Tak jsem tam nějak napřed začal pracovat s Francem Tosellim, skvělá galerie, velký znalec. Ten mě pak v Itálii usadil. Nakonec moje věci v Německu byly vždy nějak… lidi to vlastně nechtějí, stejně jako to moc nechtějí u nás. Pořád je tu zakořeněný nějaký strach z církve, z víry, tady to prostě má tradici. V Itálii je to naopak bez problémů. Neříkám, že to kupují katolíci, možná z menší části ano, ale nemají s tím problém. Líbí se jim to jako obraz, a hotovo.

Jak se tedy žije malíři sakrálních obrazů v bezbožných Čechách v bezbožné době?

Neřekl bych, že dělám vyloženě sakrální věci. Tohle jsou obrazy pro laiky. Nikdy jsem nedostal zakázku udělat něco na oltář. Asi by to muselo být trochu jinak. Ale žije se tak, že vydělávám peníze pořád ještě venku. Tady jsem prodal pár obrázků. To je v pořádku. Ono to vždycky tak nějak bylo. Mánes nedostal nikdy veřejnou zakázku mimo orloje, který byl za dva roky zničený a dnes je opřený o zeď v Muzeu hlavního města Prahy.

Máš tedy nějaký nesplněný umělecký sen? Třeba kostel?

Ne, vůbec. K tomu nedojde. Alespoň desetkrát v různých zemích mě oslovili lidé z tohoto prostředí, a nikdy se to nestalo. Vždycky z toho sešlo. Dnes už jsem taky starý na to, abych začínal dělat fresky a tak. Už bych asi ani nechtěl… Když jsem měl výstavu ve Spoletu, viděl to arcibiskup. Napsal galerii, potom napsal i mně, že staví nový kostel a jestli bych to nechtěl dělat. Stejně z toho sešlo. To už je prostě nějak mimo. Jestli to tam nepatří, jestli to nechtějí, nevím.

Kolik namaluješ obrazů za rok?

Málo. Ani ne deset. A teď obzvlášť ne. Pořád mám pocit, že by se to dalo dělat líp. Konejším se tím, že když nebude další zájem, že se třeba člověk dostane k tomu… že to nechá doma vyzrát. Ale většinou to nakonec vystavuješ ještě mokré.

U tebe je ale těžké připravit rozsáhlou výstavu. Nemáš velký sklad, v ateliéru máš vždycky jen to, co je právě rozmalováno. Člověk musí věci půjčovat nebo čekat.

Párkrát už chtěla různá muzea dělat větší výstavu, ale když se dozvědí, že nic nemám, tak je to pak drahé. Vypůjčovat, pojišťovat, transport. Ale tak nějak to asi má být. Tohle chrlení, sklady, které lidi mají, to je přece absurdní. Vždyť třeba Zrzavý vystavoval v Praze tak jednou za pět let. Samozřejmě se většina obrazů musela půjčit. Už byly prodané. Další polovinu prodat nechtěl. Nakonec tam bylo pět obrázků na prodej.

Ty sám víš, kde jsou tvoje obrazy? Máš to nějak smluvně ošetřené?

Vůbec. To odmítám. To je každého věc, kdo to koupil. Je to jeho. Rozumíš – co s tím udělá nebo jestli to otiskne. Tahle různá práva, když to znova prodá, to je něco tak idiotského. Richter prodal obraz třeba za šest set milionů korun. Ty bys pak dostal asi sedm procent, to je balík. On se tomu prý smál. Říkal, že to není jeho obraz, je to něco starého. Jestli to tak opravdu funguje, tak může dobře žít z obratu starých věcí. Ale je to nepřirozené, je to brzda. Nebo práva za otištění. Zase na tom někdo parazituje. Naše společnost pořád padá ne do produkce dobrých věcí, ale služby čehosi. Taková síť, pavučina. Dělá to život složitým.

Když se vrátím k malování, prošel jsi škálou stylů, než ses dostal k tomu, co děláš teď, v podstatě ke klasice…

Zkoušel jsem opravdu všechno možné: abstrakci, americký expresionismus à la de Kooning, až po geometrickou abstrakci. Nikdo mi nemusí nic vykládat. Modernu jsem zažil, prožil v západní Evropě i Americe a participoval na ní. Jako dvacetiletý kluk bereš vážně to, co vidíš v časopisech a na výstavách, co pro tebe ten svět vytáhne jako nejlepší. Všichni ti Rothkové, to na tebe působí. S tím jedeš, ale zůstat celý život u abstrakce mi přijde absurdní. Opravdu je to práce. Za dva tři roky to vyčerpáš. Už nemáš, co bys… Můžeš to dál produkovat jako vinětu, ale už s tím nemůžeš nic dělat. Někde to má limit. Když je člověk soudný a když ti pomůže to, že to nikdo nechce, tak jedeš dál. Poznáš, že tohle už končí. Mám abstrakci nějakým způsobem rád. Nejsem žádný nepřítel pokroku. Ale on pokrok není. Jako lidi utíkáme sami od sebe, ale podívat se na věc pořádně, to je důležité. Takže to navazovalo jedno na druhé v klidu. No a pak, když to nějak skončí, si člověk nakonec řekne, když to ode mě nikdo nechce, budu si alespoň malovat tak, abych si to mohl pověsit. X-krát jsem se stěhoval a nikdy jsem to s sebou netahal. Dal jsem to do popelnice. Když to bylo velké, tak se to postavilo vedle. A po ptákách. Z té doby nic nemám.

Zůstalo poučení a cesta…

To samozřejmě. Mí přátelé v Německu mluvili před mými obrazy a jeden říkal druhému: On tam má všechno. Tam je kubismus, geometrie… A teď to vyjmenoval. Vidím moderní umění, zjednodušeně řečeno, jako rozkouskování komplexu, který pro mě má být obrazem. Musíš mít koncept, barevnost, geometrii… To všechno dohromady je pro mě jeden obraz. Dostat obraz do kupy je vlastně geometrie. Musíš to nějak zajímavě vázat a je nepředstavitelné, jak tam všechno funguje. Barvy jsou osobnosti. Žádná nesplývá s druhou. Ony se potkají a jedna buď zesílí, ztmavne, a druhá zesvětlí. A když nemůže žádná, udělají mezi sebou linku. Člověk mluví o realismu jako o fotografii. To je úplná blbost. Když se díváš na to, co vidíš venku, pro mě to je to nejabstraktnější, co může být, když tedy mluvíme v těchto pojmech. Abstrakce jako taková je pro mě naopak vyjmutí čehosi. A není to hlubší. Je to zjednodušená realita.

Mluvil jsi o svém názoru na vyčerpání abstrakce. To, co maluješ teď, se ale může někomu zdát taky jako stále jedno a to samé.

Když jsme byli kluci, tak se vykládalo, že Marcel Duchamp řekl, že malování je mrtvé. Já jsem tomu nikdy nevěřil. Byla to blbost, ale nějakým způsobem tě to znejistí. Ale když maluješ takhle přírodu, když se snažíš ladit barvy, dávat světlo do obrazu, prostě malovat, tak z toho nemůžeš vyjít. Je to nekonečný svět. Udělat kus tohohle dvora před oknem, udělat ho opravdu dobře, vymyslet, vystylizovat, aby to bylo zajímavé… Nevím, jak bych to řekl, to nějak vzniká, musí to růst, narůst. To není, jako že si řekneš, tady udělám panáčka, tady druhého, dám tam strom. To musí mít smysl. A já to nedokážu asi ani říct.

Do tvých obrazů se ale promítá i tvoje víra…

To je jedno a totéž. Věříš, že to, co vidíš před sebou, má smysl, čili na to nějak reaguješ. Není to tam náhodou. Není to zhůvěřilost ani nějaký můj nápad. Člověk staví na tom, co vidí, co je, co je dané, smysluplné. Já jako křesťan věřím, že existuje Stvořitel. Přemýšlím do hloubky, co tím chce říct. I když nerozumím tomu, co to znamená. Věci nám slouží, jsou tu pro nás. Ale ne v dětském smyslu, kdy si přivlastňuju víc než ten druhý. Musí být nějaký respekt, vděčnost. Zasadil jsem tři stromy, měl jsem z nich letos poprvé třešně. Bylo jich tam asi deset. Tak jsem ochutnal dvě, abych věděl, jaké budou. Ostatní sežrali ptáci. Člověk si uvědomí, jak to všechno je z ničeho. Dáš do země klacek a pak tohle… Jde o to, vnímat svět jinak. Křesťan má jakoby naznačené, jak to má být. Když to přijme, vnímá jinak svět. Já tu nejsem náhodou, mám tu nějaké poslání. Když jsem malíř, tak se snažím s tím něco udělat. Malování je esenční řeč člověka, stejně jako třeba hudba, a největší malíř je pánbůh. Podívej se, jak to venku vypadá. Ty barvy. Můžeš dát všechny možné barvy na plátno a bude flekaté, nebude to barevné. Ale takové barvy, to dá jen mistr! Nejsem staromilec, ale jsou hodnoty, určitý slovník, který je hotový. Můžeš si vymýšlet nová slova, ale nikdo ti pak nerozumí. Slovník českého nebo anglického jazyka je daný, občas maximálně přibyde slovíčko nebo se nějakým způsobem pokroutí. A tak je to i s malbou. Navíc tady nebudeme věčně. To taky lidi nevnímají nebo se snaží nevnímat. Každý to ví, ale je třeba s tím počítat. Vlastně je to o rozhodnutí v životě. Rozhodnutí nevzniká v jeden moment. Jsou malá a větší rozhodnutí v životě a ta nás formují.

A co je podle tebe obraz?

Obraz je pro mě ztvárněná emoce. Když nemáš před tou věcí emoci, tak je to prázdné, je to nic. Něco tam plácáš, je to zkreslení. Zajímavé je, že talent vyšel z funkce. V době renesance ten, kdo měl větší talent, byl lepší malíř. Tam to ještě pasovalo dohromady. Dneska, když máš nějakou šikovnost, můžeš rovnou zapomenout. To je vyloženě anomálie. Když maluju, mám sice jasnou kresbu, ale nevím ani barvu, ani ideu. Tuším asi tak, co by mě mohlo nadchnout, abych u toho vydržel měsíc sedět. Já totiž nemaluju najednou. Tím hůř, protože když to přerušíš a máš do toho znova vstupovat, je to těžší. Samozřejmě taky ještě neznám obsah. Ten nemusí být samozřejmý. Smysl obrazu je, aby člověka pohnul. Pohnul z místa, kde je, někam jinam. Aby nestál. Začnu chaosem, hledám barvu. Někdy tam dám třeba nesmyslně fialovou nebo zelenou – teď se tam něco mihne, řeknu si, aha, to by tam mohlo být a na tom se to staví. Začneš přidávat barvy, ladit poměry. No a tak to musí vyrůst. A teď hledáš, co vlastně z tebe vyleze, co vlastně v sobě máš. Dát tvar emoci. To je pro mě malování. Neříkám, že to tam je, ale takhle to dělám.

Co maluješ teď?

Jak jsi říkal, maluji stále to samé. Jenomže tě vždycky přeci jen chytne něco jiného. Jiná barva, jiná konstelace těch postaviček. Nevím, co to říká, a vlastně nevím, co maluju. Nemůžu k tomu nic říct. Myslím, že oko má svůj rozum, svoji inteligenci, která je dnes zanedbávaná. Nic takového se už neučí. Vidět věci, znázorňovat věci. Ještě za mě se to učilo ve škole. Jako děti jsme dostali něco nakreslit. Učitel šel a řekl, hele, tohle je trochu jinde. Ne portréty, ale objekty jsme malovali a na tom si uvědomíš hodně. Jsem si jistý, že lidi to dřív uměli. Neměli rádio nebo walkman. Zpívali. Člověk nebyl hudebně negramotný. Zrovna tak lidové umění má nějaký základ, nějaký dotykový bod s krásou. Lidi měli vkus. Dneska? Vem si, jaké se staví baráky. Máme tu městečko z polystyrenu. Někde to připomíná Kalifornii, někde Texas, někde Norsko. Vybíráš to z katalogů. Chci tohle a namažu si to namodro. Nevím, jak to bylo dřív, jestli nějaký pán rozhodl, že náves bude vypadat tak a tak, nebo převládla funkčnost. Ale mělo to nějakou formu a důstojnost. Vesnice jsou dneska mrtvé. Už tam není kovář, pekař, nic, ale ten základ většinou pořád funguje. Bydlení v domě, který není domem, který nemá charakter, musí být pro lidskou duši degradující. Tenhle barák je asi šest set, sedm set let starý. X-krát vyhořel, prošly tu války, ale nikdy jsem nepřišel na to, co mě k němu přitahuje. Asi to, že v téhle místnosti umíraly a rodily se generace. Ale ne dvě, tři… Dát věcem fazonu, nejet s tím proudem, který smývá pomeje odevšud. V podstatě vím, že bych o těchhle věcech neměl vůbec mluvit, protože nejsem povolaný, abych vykládal cosi komusi. Ale když už se bavíme, tak takhle to vidím.

Co tvoje samota? Žiješ v intenzivním prostředí. Hlubinným způsobem se zabýváš malbou, sdělením o světě a určitě hraje roli i to, že nežiješ v centru. Lidi naopak většinou mají pocit, že jim všecko utíká, že musí být blízko, aby byl cvrkot.

Přesně, jenom ne se zastavit. Donedávna, aspoň v Americe, platilo, že kdo měl volný čas, to byl nýmand, protože machr nemá celý měsíc v kalendáři ani půl minuty. To je šílené a absurdní. Nedostaneš se vůbec k sobě, ke své věci. Zjistit, co to je, co máš říct. A je třeba to formulovat ne slovem, ale obrazem. K tomu většina lidí v tom cvrkotu nemůže dojít. Jednou jsem viděl nějakou televizní diskuzi, kde galeristi říkali, že nechtějí, aby se opakovala historie van Gogha, malířů, kteří neměli co jíst. Jenže žádný van Gogh nebo Gauguin už v tomhle nevznikne. Je to všecko o zábavě, jenom cirkus.

A kde vzít tu pravost?

Třeba se říká, že pravost křesťanství je hmatatelná. Poznáváš ji, víš, kam to patří, zapadá to. To není, jako že je pánbíček, na kterého věříme, a chodíme do kostela. To je o něčem jiném. Většina lidí považuje tento svět za samozřejmost, ale ono to samozřejmé není. To, co vidíme před sebou, je neuvěřitelné. A když si tohle uvědomíš, tak se ti nemůže zdát neuvěřitelný ani věčný život, zmrtvýchvstání. Takhle nějak to asi je, v životě i v malování. Poznáš to, tak jako poznáš, jestli někdo umí matematiku, nebo ne. Když mi dá někdo otázku a já blábolím, je vidět, že nevím. Podobně v malování. Já ctím cézannovská pravidla. Základní pro mě je podřízení se subjektu. Prostě se podřídím tomu, co maluju. Nejsem nad tím, nedělám z toho, co chci, ale něco v tom hledám. Potom je to poctivost vůči sobě a svědomí vůči řemeslu. Mimochodem, Cézanne – to je malíř! Zdá se mi, že maloval tak, že tam dal šmouhy a neptal se sebe, zda to znázorňuje věc, nebo zda to odpovídá jeho představě. Spíš se možná ptal, vadí to tam? Nevadí! Je vidět, že šel odjinud. Jako když van Gogh maluje třeba list, tak nemá ty podlouhlý tahy, on je má napříč. Taková drobnost, ale úplně ti to vyrazí dech. Nějaký psychiatr řekne, no blázen. Ale každá poctivá věc je bláznovství.

 


Jan Knap se narodil 8. července 1949 v Chrudimi, ale vyrůstal v Mariánských Lázních. Po neúspěšných přijímacích zkouškách na Akademii strávil rok na pražské architektuře, aby v roce 1969 emigroval do Itálie. Ze sběrného tábora utekl za rodiči do Německa, odtud odešel na rok do Brazílie. Po návratu z Jižní Ameriky studoval malbu v ateliéru Gerharda Richtera na Akademii v Düsseldorfu, kde se seznámil s Milanem Kuncem a Peterem Angermannem, s nimž na konci 70. let založil skupinu Normal. Ta se v době transavantgardy uměleckým trendům navzdory programově vrací ke klasické malbě. Její členové malují svá plátna společně. Mezi lety 1972 a 1982 žil a pracoval v New Yorku, kde se neúspěšně snažil prorazit jako ilustrátor. Po vystřídání několika civilních zaměstnání krátký čas působil i v řadách americké námořní pěchoty. Získal americké občanství. Po deseti letech ve Spojených státech se vrátil do Evropy. Dva roky v Římě studoval v semináři teologii. V roce 1984 byl v rámci skupiny Normal vyzván k účasti na zásadní výstavě Von hier aus. Zwei Monate neue deutsche Kunst in Düsseldorf, což představovalo definitivní návrat k umělecké tvorbě. Samostatně poprvé vystavoval v Galerii Hans-Jürgen Müller v roce 1985, jeho pozici vzápětí potvrdila výstava v Galerii Paul Maenz o rok později, obě v Kolíně nad Rýnem, kde se usadil. Po pěti letech v Německu přesidluje do italské Modeny. Od roku 1992 žije opět v Česku. Má za sebou řadu výstav po celé Evropě, samostatně vystavoval ale i v New Yorku. Jedinou výstavu ve veřejné instituci měl v Česku v roce 1990 v Galerii hlavního města Prahy. Na květen připravuje výstavu několika obrazů pro pražskou Galerii Petr Novotný. Od poloviny 80. let dodnes maluje především něžné civilní výjevy ze života Svaté rodiny.