MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

Sponzoring českých uměleckých institucí a etika

Vedle požadavků na ekologicky šetrné řízení uměleckých institucí (viz letošní Prohlášení pražských a brněnských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze podepsané několika desítkami z nich) vzrůstá tlak na zodpovědné chování i v dalších oblastech uměleckého provozu včetně spolupráce se soukromým sektorem. Výtvarná scéna začíná být citlivější na spojování se s potenciálně problematickými partnery, kteří nabízejí finanční dary, o jejichž etickém nabytí existují pochybnosti. Chronicky podfinancované veřejné instituce jsou v tomto ohledu zvlášť zranitelné.

Spojené státy a Velká Británie mají díky kontinuitě i důležitější roli soukromého dárcovství v systému financování uměleckých institucí v tomto ohledu vypěstovanou větší vnímavost než české prostředí. Významný impuls znamenala už praxe institucionální kritiky (připomeňme projekty Hanse Haackeho z počátku sedmdesátých let reflektující sporné finanční pozadí galerií). Aktuální hojně medializovaný příklad představuje kauza rodiny Sacklerových. Ta především ve Spojených státech investovala do podpory kultury značné sumy, šlo však o prostředky vydělané na prodeji vysoce návykového opiátového léku OxyContin, jehož užívání stálo podle amerických úřadů život již několik stovek tisíc lidí.

Metropolitní muzeum v souvislosti s tím v květnu letošního roku odmítlo nadále přijímat jakékoli dary od části rodiny, která je za krizi zodpovědná, čímž instituce následovala kroky londýnské Tate a Guggenheimova muzea v New Yorku. V žalobě generální prokurátorky státu New York Letitie James dokonce přímo zaznělo: „Sacklerovi užili své neprávem nabyté bohatství, aby zakryli svá provinění filantropickými aktivitami. Jejich záměrem bylo očistit desetiletí trvající obohacování se na úkor Newyorčanů. Slackerovi např. vynakládali značné částky na podporu newyorských institucí.“ Tato kauza je ovšem výjimečná nejen co do rozsahu škod, ale i jednoznačností provinění. Jedná se o učebnicový příklad „artwashingu“, tedy legitimizace problematického bohatství pomocí podpory uměleckých aktivit a jejím prostřednictvím nabývání uznání a kulturního kapitálu.

Nemusí však nutně jít jen o financování – po mediálním tlaku v červnu rezignovala kvůli obvinění z propojení s kontroverzní izraelskou firmou vyrábějící kybernetické zbraně výkonná ředitelka Serpentine Galleries Yana Peel. Další letošní kauzou pak byly protesty vůči viceprezidentovi správní rady newyorského Whitney Museum Warrenu B. Kandersovi. Jeho odpůrci poukazovali na to, že je majitelem společnosti vyrábějící plechovky se slzným plynem, jimiž bylo zasahováno na mexicko-americké hranici proti žadatelům o azyl. Kandersovo podnikání se sice pohybuje v legálním rámci, ale optikou protestujících, mezi nimiž se vedle zaměstnanců muzea nachází i fotografka Nan Goldin nebo akademik Hal Foster, je neetické.

Nejčerstvějším z mnoha případů je pak protest umělců a porotce portrétního ocenění udělovaného National Portrait Gallery v Londýně proti sponzoring galerie ropnou firmou BP (dříve British Petroleum). Protestujícím vadí, že se BP řadí k předním producentům fosilních paliv, a má tak výrazný podíl na klimatických změnách. Protesty proti BP paralelně probíhaly i v Royal Shakespear Company a navázaly na starší projevy nesoulasu v Britském muzeu a Tate.

Česká republika donedávna tento typ kauz neznala. Koncem května letošního roku však rektor pražské Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk ohlásil záměr doplnit do etického kodexu školy část, která by právě spolupráci se soukromými dárci ošetřovala. V oblasti veřejných tuzemských uměleckých institucí se jedná o precedens. „Požadavek jeho aktualizace vyplynul z témat, které AVU jako veřejná umělecká vysoká škola poslední dobou řeší. K otázkám nepatřičného obtěžování, genderové nerovnosti, klimatických změn přibylo i téma sponzoringu,“ uvedl Vaněk. Kodex připravovaný akademickým senátem školy by měl být aktualizován do listopadu 2019, ale předjímá ho již krok, jímž bylo pozastavení probíhajícího financování AVU soukromými subjekty (aktuálně šlo dle informací poskytnutých AVU jen o dar The Pudil Family Foundation na diplomantskou výstavu).

Vaněk však již předestřel principy, které by škola měla nadále sledovat: „Do budoucna se pak AVU bude řídit třemi základními pravidly. Financování AVU soukromými subjekty bude vždy projednáváno v širším plénu a akademickém senátu AVU. Prostředky přijímané formou sponzoringu budou primárně směřovány na rozvoj výuky a výzkumu AVU.“ Zároveň nebudou realizovány formou zprostředkování nákupu prací studentů. Dosud byly otázky týkající se sponzoringu a darů věcí rozhodnutí vedení.

Roznětkou tohoto kroku byl spor vyvolaný článkem Privatizační umělec Pudil, který publikovala webová platforma provozovaná AVU Artyčok TV a který se týkal Petra Pudila, nadace The Pudil Family Foundation (PFF) a projektu Kunsthalle Praha, za kterou nadace stojí. PFF v posledních letech přispívala částkou 100 tisíc korun ročně na realizaci diplomantských výstav školy a patří k partnerům Národní galerie Praha. Text Václava Drozda se soustředil na finanční pozadí budované Kunsthalle Praha, jednoho z největších připravovaných soukromých projektů věnovaných výtvarnému umění u nás. Článek poukazoval na původ Pudilova bohatství v podnikání s fosilními palivy, jeho účast na privatizaci Mostecké úhelné společnosti i skutečnost, že hlavními podporovateli nadace jsou subjekty registrované v daňových rájích.

PFF se některými tvrzeními a formulacemi v textu obsaženými cítila poškozena (Petr Pudil v reakci publikované na webu nadace označil text za „nevybíravý útok“) a skrze právníky vyzvala Artyčok TV ke stažení textu a uveřejnění omluvy. „Není nám známo, že by peníze, kterými nadace disponuje, pocházely z trestněprávní činnosti nebo že by se nadace či osoby s ní přímo spojené dopouštěly majetkové trestné činnosti. Za případně vzniklou újmu se nadaci omlouváme,“ uvedl Artyčok TV na svém webu a článek odstranil. Přepracovaný text, oproštěný o nedoložitelná skutková tvrzení, by se nicméně měl v nejbližších dnech na web vrátit.

Hlasy vystupující proti PFF a jejímu projektu Kunsthalle Praha ale neutichly. Během večera Living Kunsthalle v prostorách Nové scény Národního divadla, který měl být prvním větším představením projektu a kde se objevila mimo jiné držitelka Zlatého lva za litevský národní pavilon na letošním Benátském bienále Lina Lapelyte, proběhlo protestní shromáždění s ironickým názvem Washing Kunsthalle – Oslava založení první pražské Kunsthalle. Přestože při setkání s protestujícími Petr Pudil deklaroval vůli k dialogu se svými kritiky, zanedlouho následovala další právní výzva k odstranění publikovaného textu, adresovaná tentokrát serveru Artalk.cz. Nadace se cítila být poškozena článkem Anny Remešové Jak nově promýšlet umělecké a kulturní instituce, který v jednom odstavci pochvalně zmiňoval text Václava Drozda.

Zdá se, že The Pudil Family Foundation se v rámci výtvarné scény stává podobně polarizujícím hráčem, jakým je sběratel a regionální politik Robert Runták. Ten během několika let vybudoval rozsáhlou sbírku českého i zahraničního současného umění a v Olomouci se chystá otevřít vlastní výstavní síň a kulturní prostor. Terčem kritiky je kvůli svému dlouholetému působení v čele přerovského exekutorského úřadu, který je spojován s nejdrsnějšími metodami zdejších exekutorů.

Přestože profitování z partnerství se soukromým sektorem netvoří silný pilíř financování tuzemských institucí, jsou donátorské prostředky cenným příspěvkem do jejich rozpočtů. Galerie Rudolfinum například vybrané výstavy otevírá zdarma díky podpoře Nadačního fondu Avast, Národní galerie Praha zpřístupňuje stálé expozice mladým do 26 let zdarma na základě financování Komerční banky. Výběr subjektů pro spolupráci většina institucí neřeší systematicky (např. právě etickými kodexy), ale ad hoc v souvislosti s konkrétními případy a nabídkami.

Ačkoli má Národní galerie Praha zkušenost s odmítnutím daru z etických důvodů, konkrétní přednastavená pravidla nemá a apriorně nevylučuje ani určitý druh dárců, například z řad potenciálně problematických donorů jako jsou tabákové a hazardní společností nebo těžební firmy. „Objeví-li se možnost získat prostředky z kontroverzních odvětví, zvažuje vždy vedení NGP daný případ individuálně na základě konkrétní nabídky možné spolupráce. Posuzuje se pozice dané značky na trhu i její vztah k dobrému jménu NGP a dopad na něj,“ zní oficiální vyjádření.

Výjimku v systémovém ukotvení etické praxe v tomto případě tvoří Společnost Jindřicha Chalupeckého (SJCH), která má status spolku. Společně s několika nezávislými galeriemi se hlásí k principům formulovaným v kodexu Feministických uměleckých institucí. SJCH prošla v posledních letech vývojem od majoritního financování sponzorem (celých 70 procent) k výraznému navýšení podílu veřejných zdrojů, takže finance od hlavního partnera, J&T Banky, tvoří aktuálně 13 procent. „V současnosti jsme částečně financováni bankou, kdy je zcela nemožné dohledat, kde začínají a končí peníze uložené v investičních fondech, a zároveň samotná banka může být spojována s eticky problematickými kauzami. V tomto konkrétním případě jsme se snažili o vyvážení podílu těchto financí v našem celoročním rozpočtu,“ uvádí ředitelka Karina Kottová.

Ani podporu z veřejných prostředků Kottová nevnímá jako neproblematickou: „Uvědomujeme si, že veškeré zdroje financí, včetně těch veřejných, jdou ruku v ruce s politickou, ekonomickou aj. problematikou. Nevím, jestli je vůbec možné kulturu financovat ze zcela ‚čistých‘ a ‚etických‘ zdrojů. Považuji ale za důležité, aby k povaze těchto zdrojů a problematickým bodům, které se k nim vztahují, nebyla organizace lhostejná, aby vždy zvažovala, s jakými společnostmi spojuje své jméno, potažmo jména umělkyň a umělců a dalších spolupracovníků, a aby se v rámci možností pokoušela o co nejtransparentnější přístup.“

Krok AVU k veřejnému stanovení zásad partnerství a jeho projednávání v širším plénu je žádoucí a hodný následování i dalšími institucemi. Zahraniční příklady však dokládají, že ani takové řešení není samospásné. I přes existenci kodexů (Louvre, National Gallery) či přímo etických rad ve větších institucích (Tate Gallery) dochází také zde k porušovaní vytyčených principů a z toho plynoucím skandálům.