MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2011 červen

Visí to ve vzduchu

S historikem umění Pavlem Zatloukalem o Středoevropském foru, Arcidiecézním muzeu a zahradách v dešti

Středoevropské forum Olomouc je jedním z nejkomplexnějších, nejlépe připravených a také nejambicióznějších muzejních projektů, které se u nás za posledních dvacet let objevily. K překvapení mnohých však tento projekt olomouckého Muzea umění v lednu neuspěl v grantové výzvě Ministerstva kultury pro Integrovaný operační program EU. Nejen o SEFO jsme hovořili s ředitelem Muzea umění Olomouc Pavlem Zatloukalem.

Jaký je aktuální stav projektu Středoevropského fora Olomouc, je něco nového?

Abych pravdu řekl, moc toho nevím. Když ministr kultury v únoru navštívil naše muzeum, konstatoval, že je velká škoda, že jsme dotaci nezískali a že to nebylo naší vinou. Zavinily to poměry, které panovaly na Ministerstvu kultury před jeho příchodem. Doplatili jsme na cizí pochybení. Hovořil i o tom, že by byl rád, kdyby se projekt uskutečnil, a že bude shánět peníze. V přípravách proto pokračujeme; musím ještě dodat, že Středoevropské forum Olomouc (SEFO) nepředstavuje pouze projektovanou budovu, ale především instituci. Myslím, že se nyní rýsuje několik možností. Buď se neuskuteční nic, nebo vznikne nějaká kompromisní varianta – například dokončení rekonstrukce budovy Muzea moderního umění. A pokud se stane zázrak, snad se podaří uskutečnit také sousední novostavbu.

Ke schůzce s ministrem ohledně budoucnosti SEFO dosud nedošlo…

Zatím ne. Ale předpokládám, že ji pan ministr svolá, už jen proto, že to slíbil řadě místních činitelů, kteří jsou v tom zainteresovaní – hejtman, primátor, zdejší europoslanec, rektor univerzity a další. My se zatím krom jiného intenzivně věnujeme dořešení majetkoprávních vztahů.
 

A ze strany nižších politických úrovní – tedy kraje a města – podpora Středoevropského fora trvá?

Ano, tam máme značnou podporu. Olomoucký kraj nám například každoročně přispívá poměrně vysokou částkou do rozpočtu, z níž jsme schopni dělat třeba nákupy v zahraničí – právě pro budoucí expozice SEFO. To není vůbec samozřejmé, neboť naším zřizovatelem je Ministerstvo kultury. Rovněž město nás výrazně podpořilo, když jsme se pokoušeli získat oněch osm parcel a někteří z vlastníků neustále zvyšovali své nároky.

Oficiálním důvodem vašeho vyřazení z grantové výzvy byla „nedovolená veřejná podpora“. Co to přesně znamená?

Pokusím se to vysvětlit, ale už dopředu podotknu, že jeho aplikace na podobné případy jde jak proti selskému rozumu, tak proti podstatě celé věci. Nedovolená veřejná podpora znamená, že se z evropských peněz nemají uskutečňovat projekty, jež by konkurovaly něčemu, co už v EU existuje. A v tom především vidím onu absurditu. Za prvé, my přece nebudeme konkurovat západoevropským muzeím. Za druhé, evropské peníze měly jít do tzv. slabých regionů – a mezi ně patří i Olomoucko. Za třetí, celá záležitost se odehrává v kulturní sféře – a tam přece o konkurenci nemůže být vůbec řeč. Neřekl bych, kdybychom tady plánovali vybudování něčeho komerčního, co by se například zabývalo prodejem výtvarného umění. Ale my jsme natolik nekomerční zařízení, že dokonce nesmíme ani poskytovat naše publikace běžným knihkupcům, aby s nimi mohli obchodovat.

Jak si to nepochopení ze strany úředníků ministerstva vysvětlujete?

Nechci rozvíjet nějaké konspirační teorie, byť k tomu stav české společnosti vybízí. Nepochybně se však přímo nabízí několik vysvětlení. To krajní může znamenat, že naše vyřazení bylo účelovou záležitostí. Druhou možností je, že jsme v Česku papežštější než papež a vykládáme si určitá pravidla mnohem striktněji, než byla míněna. Třetí možností je, že minulé vedení Ministerstva kultury zaspalo a nevyřídilo pro naše muzeum tzv. výjimku, ačkoliv ji vyřizovalo pro památkové ústavy. Atd. Každopádně ke zlomu došlo v době, kdy padla Topolánkova vláda – radikálně se změnila pravidla hry a vytratila se předchozí transparentnost. Změnili se lidé, kteří měli projekty na starosti, a jak peněz ubývalo, rostl tlak na to, směřovat finance jinam. Kdybych to měl říci poněkud vulgárně a lapidárně: scházel nám onen pověstný „kmotr“ – ostatně to nám jeden z těch tehdy důležitých zřetelně naznačil. Domnívám se, že dnešní vedení Ministerstva kultury přišlo až k rozjeté záležitosti. Jak to trefně říká tajemník Bernard v seriálu Jistě, pane ministře: „Vlaky se taky nedají svést ze své cesty. Ale pojedou jen tím směrem, kam jim položíte koleje.“ Zkrátka, vlak již uháněl jinudy. Pro nás bohužel. Přesto doufám, že to není úplně mrtvá záležitost.

Překvapivé je to hlavně proto, že Ministerstvo kultury od začátku deklarovalo Středoevropskému foru podporu a projekt byl koncipován právě pro Integrovaný operační program…

Jistě, projekt byl dokonce vydáván za vzorový i z hlediska svého evropského zaměření. Navíc smlouvu o spolupráci na něm společně podepsali také ministři kultury Visegradské čtyřky.

Můžete v kostce přiblížit základní koncepci Středoevropského fora? Lidé možná vědí víc o výměnách pozemků, architektonickém návrhu a financování než o samotné náplni této instituce.

Koncept je celkem jednoduchý, cílem je dotvořit instituci, která by se zabývala výtvarnou kulturou střední Evropy od roku 1945 do současnosti. Výstupem měly být především dlouhodobé expozice, které by výtvarnou kulturu představovaly v co nejširší škále – včetně fotografie, autorské knihy, designu či architektury. Připravovali jsme také bienále nebo trienále současné tvorby, aby vše nezůstávalo pouze v historické rovině. Další důležitou složkou se měly stát dokumentační centrum a knihovna. Mimo jiné jsme byli domluveni s Jiřím Hůlou, že nám věnuje svůj proslulý archiv. Jinou součástí se mělo stát zdejší Divadlo hudby s kinem náročného diváka. Především jsme však chtěli navodit hledání odpovědi na otázku, zdali vůbec existuje středoevropské specifikum, mají-li zdejší země něco společného, existuje-li něco, co je naopak vymezuje. Včetně otázky po vztahu kultury a svobody. Protože do projektu jsme zahrnovali tvorbu, která vznikala po obou stranách někdejší železné opony, tedy i v Německu nebo v Rakousku.

Existuje někde v okolních zemích instituce s podobným programem?

O žádné nevím. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby to u nás skončilo debaklem, tak se té myšlenky ujme někdo jiný. Visí to takříkajíc ve vzduchu – mnohokrát jsme si to ověřili v rozhovorech s výtvarníky, kurátory, zkrátka s mnoha lidmi v celém středoevropském prostoru. Všem připadá nesmírně důležité vystavovat tvorbu z tohoto období ve vzájemné konfrontaci, už jen proto, že pro poznání kvality je právě srovnání nesmírně důležité. A možná by se zjistilo – a zatím se nám to potvrzuje – že výtvarná díla, která vznikala ve stejné době, ale naprosto nezávisle na sobě a v jiných podmínkách, mají přesto tolik společného, že existuje jakýsi „duch doby a místa“. I to je samozřejmě zajímavé.

Kdo všechno se podílí na budování sbírky pro Středoevropské forum?

Máme tým vlastních kunsthistoriků a také spolupracovníky venku – v Maďarsku, v Polsku, na Slovensku, v Rakousku. Naše zkušenosti jsou zajímavé i jinak. Třeba v Maďarsku vědí o české kultuře nekonečně víc než my o maďarské. V Székesfehérváru, městě, které zná možná málokdo, je fantastická kolekce autorské knihy, která má široký záběr v celé euroatlantické oblasti včetně řady Čechů. O Polsku nemluvě – tam býval nadhled, internacionálnost, „otevřená okna do Evropy“ vždy mnohem intenzivnější než u nás. Jedním z cílů SEFO je tedy narušit naši charakteristickou uzavřenost.

A jakou část plánovaných akvizic už máte?

V podstatě máme ukončenou českou a slovenskou část; v rámci každoročního představení přírůstků ze zemí, jež nás zajímají, vystavíme letos kolekci slovenského umění. Víceméně jsme ukončili nákupy v Maďarsku. Hodně se teď zabýváme Polskem a připravujeme se na Rakousko. Měli jsme například v plánu výstavu vídeňského akcionismu, ale kvůli aktuální výstavě Magdaleny Abakanowicz jsme ji museli odložit. Něco jsme již získali také z německého prostředí, ale naše finanční možnosti samozřejmě nejsou neomezené.

Jak reagují na vaše akviziční snahy sami umělci, mají pochopení pro váš napjatý rozpočet?

V mnoha případech jsme se setkali s tím, že nám takříkajíc dělají cenu. Vesměs jsou opravdu vstřícní, vždyť i pro ně je důležité, že budou vystaveni ve veřejné instituci, navíc v konfrontaci se špičkovými tvůrci střední Evropy. I umělci, kteří třeba žijí desítky let na Západě a jsou prodávaní po celém světě, nám vycházejí vstříc – a byli jsme tím vícekrát mile překvapeni. Z českých připomenu třeba Bělu Kolářovou, která nám zcela otevřela ateliér svůj i svého manžela, takže jsme mohli doplnit vše, včetně děl z nejlepších období.

Problémem ovšem je, že jsou to často už staří lidé, jejichž ateliéry jsou pochopitelně dost vyprázdněné. Takže někdy to bývá velký kumšt objevit skutečně důležitá díla. Ale nesnažíme se sbírku stavět na jménech, spíš na konkrétních kvalitních dílech.

Jak mají být koncipovány jednotlivé expozice? Počítáte s propojením vašich stávajících sbírek s nově budovanou středoevropskou kolekcí?

Představovali jsme si, že pro začátek vytvoříme tři expozice. Jednak lokální z Olomoucka, pak expozici českého umění první poloviny 20. století a konečně poválečné umění střední Evropy, jehož součástí by se stalo i české umění tohoto období. Stručně řečeno, mělo to představovat jakousi strunu napjatou mezi tím úplně dílčím, lokálním a mezi tím nejkvalitnějším, co se nám podaří ze střední Evropy shromáždit. Ale i k té olomoucké expozici jsme chtěli přistoupit značně kriticky a nevystavovat cokoliv.

Studie nové budovy Středoevropského fora od architekta Jana Šépky vyvolala v Olomouci celkem bouřlivé reakce…

Reakcí bylo skutečně hodně a byly bouřlivé, ale nakonec jsem byl příjemně překvapený, že to z hlediska ohlasů dopadlo v náš neprospěch pouze dva ku jedné… Jen na okraj, ředitel jednoho zdejšího gymnázia vyhlásil, že projektu zabrání tím, že se na staveniště připoutá. Že to u Kaplického knihovny sliboval pan prezident, to asi nikoho nepřekvapí, ale ředitel gymnázia? Na druhé straně mnoho lidí, jejichž názoru si vážím, ten projekt hodnotilo kladně jak z hlediska architektonického, urbanistického, koncepčního, tak genia loci. Šépka na místě pěti zbořených domů navrhuje postavit pět domů nových. Socha Kaddish od Aleše Veselého pak má stát v místě, do něhož kdysi ústila bývalá Židovská ulice. A především je metaforickým ztělesněním traumat 20. století.

O silném konceptu v případě Jana Šépky a jeho projektu není třeba pochybovat. Nabízí se ovšem otázka, nakolik budou vnitřní prostory vyhovovat výstavním potřebám – jsou všechny velmi dlouhé a úzké a nenabízejí moc velkou variabilitu…

O tom jsme s panem architektem samozřejmě hodně diskutovali a domníváme se, že budou vyhovovat dobře. Nezapomeňte, že jsou zamýšleny pro stálé expozice a součástí SEFO bude i stará budova, v níž jsou další prostory. Tu dostal na starost architekt Michal Sborwitz, který by tak měl dokončit svoji nedokončenou rekonstrukci z 90. let.

Ještě k té diskusi. Objevily se v ní rovněž extrémní názory, které jako by vypadly z projevu Adolfa Hitlera, kterým zahajoval výstavu Entartete Kunst. Včetně antisemitismu. A na druhé straně názory, které by se daly shrnout jediným slovem – konečně.

V Olomouci navíc existuje trauma – počátkem 70. let tady byl postaven Prior, který sice není z nejhorších Priorů, ale stojí bohužel v bezprostředním sousedství hlavního farního kostela, a navíc byly během jeho stavby barbarsky zničeny cenné archeologické nálezy. Hodně Olomoučanů je od té doby alergických na beton – cokoliv betonového je špatné.

Aleš Veselý mi říkal, že jste v Litomyšli kolem jeho Kaddishe postavili model SEFO v reálném měřítku, abyste viděli, jestli tam socha bude dobře sedět…

Měl totiž pořád strach, že bude Kaddish na olomoucké piazzettě příliš stísněný. Tak jsme skutečně kolem jeho sochy vystavěli v měřítku jedna ku jedné plátěný model. A pak jsme včetně pana profesora vydechli úžasem – socha na tu gotickou parcelu pasovala úplně dokonale.

Na piazzettě Středoevropského fora ovšem nemá stát originální ocelový Kaddish, ale jeho bronzový odlitek. Vzhledem k velikosti a komplikovanosti té sochy nebude vůbec jednoduché ani levné tento odlitek vytvořit…

Ano, ta částka bude skutečně hodně vysoká. Bude záležet na tom, podaří-li se nám s Alešem Veselým domluvit provedení a financování například po etapách.

Středoevropské forum není první instituce, kterou v Olomouci vytváříte. Začátkem 90. let jste stál u zrodu Muzea moderního umění, které se vydělilo z Vlastivědného muzea, před pěti lety jste pak úspěšně otevřeli Arcidiecézní muzeum…

Jsem už skutečný metuzalém, do olomouckého muzea jsem přišel v roce 1974. Sedmdesátá a osmdesátá léta zde byla horší než leckde jinde, nebyly téměř peníze a panovala ostrá cenzura. Sbírky se tak prakticky nemohly rozvíjet, o budovách nemluvě. Sídlili jsme v jedné z kanovnických rezidencí, která byla sice půvabná, ale tak maličká, že tam nebylo možné dělat skoro nic. Když se nám v roce 1989 podařilo získat tuto budovu, byl to zázrak.

Snili jsme o možnosti vystavit staré umění, které bylo za starého režimu v tomto městě tabu. Bylo vystaveno jen krátce kolem osmašedesátého. Nakonec se to podařilo a přispěla k tomu i návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 1995; apeloval na to, aby se církev prezentovala i kulturou, výtvarným uměním, tak jako vždy v minulosti. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner měl pro tyto myšlenky naštěstí velké pochopení. V roce 1997 se dohodlo Ministerstvo kultury s Olomouckým arcibiskupstvím, že uskuteční padesátiletý projekt, na jehož základě církev poskytne sbírky a objekty a stát dá peníze na rekonstrukci a provoz. Tak vzniklo Arcidiecézní muzeum Olomouc – součást našeho Muzea umění.

Takže všechna díla zůstávají v majetku církve, nejsou tedy součástí vašich sbírek…

Ano, všechno zůstává v majetku církve – na těch padesát let je uzavřená smlouva za 1 Kč ročně. Arcidiecézní muzeum bylo v části Přemyslovského hradu otevřeno v roce 2006. O rok později jsme otevřeli ještě pobočku na kroměřížském zámku, Arcidiecézní muzeum Kroměříž.

Sbírky Muzea umění Olomouc mají velice široký záběr. Sbíráte nejen umění v užším slova smyslu, ale také užité umění, fotografii, knižní avantgardu, autorskou knihu, architekturu…

Ten záběr jsme rozšířili záměrně. Vždycky jsem měl pocit, že výtvarné umění nekončí namalovaným obrazem nebo vytištěnou grafikou, ale že do něj patří třeba i krásné knihy. Ze začátku to byla také trochu z nouze ctnost, protože nebyly peníze na ta klasická finančně náročná díla. Devadesátá léta byla z tohoto hlediska dost složitá, peněz na akvizice bylo málo, a přitom jsme nutně potřebovali doplnit třeba mezery v umění sedmdesátých a osmdesátých let. Spousta věcí nám unikala pod rukama. Co se týče užitého umění – třeba taková thonetka číslo 14 je v podstatě socha. Za pár týdnů budeme na toto téma otevírat výstavu, průřez naší sbírkou nábytku.

Sbírka architektury existuje asi především díky vám, odborně se zabýváte architekturou už od sedmdesátých let…

Tohle bylo naopak celkem jednoduché, nikdo se o to tehdy nezajímal, dokumentaci vám každý daroval s radostí. V posledních letech je to jiné, například modely, které necháváme dělat, samozřejmě něco stojí.

Sbírka architektury je zaměřená především na Moravu a Slezsko, je to tak?

Ano. V posledních let ale nakupujeme také na Slovensku, připravujeme nákupy v Maďarsku, Německu nebo v Polsku, protože expozici SEFO chceme doplnit také o architekturu. Podobně jako u dalších uměleckých druhů se o to pokoušíme na základě souhrnných výstav – poslední takovou výstavou jsme představili liberecký SIAL.

Během uplynulých dvaceti let jste postupně patřili pod město, kraj i Ministerstvo kultury, jak k těmto změnám zřizovatelů došlo?

V roce 1990, kdy jsme se oddělili od Vlastivědného muzea, se nás ujalo město. To trvalo krátkou dobu, pak jsme přešli pod Ministerstvo kultury. Po roce 2001 nás zase šoupli pod kraj. To nebylo úplně špatné, ale dokončovalo se Arcidiecézní muzeum, které nebylo možné financovat pouze z krajských peněz. Pod Ministerstvo kultury jsme zase přešli v den otevření Arcidiecézního muzea. Účetně to bylo příšerně náročné, a navíc se dodnes Nejvyšší kontrolní úřad periodicky zabývá tím, jestli to tehdy stát s krajem provedli správně.

Vznik Arcidiecézního muzea byl motivován nejen možností vystavit církevní sbírky, ale také snahou rehabilitovat bývalý přemyslovský hrad. Nejen ho rekonstruovat, ale dát mu také adekvátní náplň, udělat z Olomouce znovu duchovní centrum. Myslíte, že se to daří?

Snad ano. Arcidiecézní muzeum je hodně navštěvované, také proto, že Olomouc je na starobylé křižovatce, takříkajíc mezi východem a západem, severem a jihem. Ale snažíme se pro něj především připravovat kvalitní program.

Jak si vůbec ideálně představujete pozici vašeho muzea, včetně SEFO a Arcidiecézního muzea, v rámci České republiky nebo i širšího regionu?

Hodně jsme o tom diskutovali mezi sebou i v zahraničí. Nejsme sami, kdo si poněkud poeticky představuje, že by mohlo vzniknout jakési souhvězdí někdejších hlavních měst, z nichž mocenské funkce časem vyprchaly, zato posílily funkce duchovní: Sankt Peterburg, Krakov, Výmar, Salcburk, Benátky nebo i ten Székesfehérvár.

V rámci České republiky vás může dost zlobit ta koncentrace zájmu na Prahu…

Je to tak. Jsme prakticky ignorováni celostátními médii – tam se nám nedaří proniknout, ať děláme cokoliv. To je problém přílišné centralizace naší země. Tím, že se osamostatnilo Slovensko, ocitli jsme se, obrazně řečeno, na hranicích Haliče. Jsme – jak to kdysi vystihl Robert Musil – „malá stanice na trati do Ruska“. Olomoucko je také chudý a turisticky zatím nepříliš zajímavý kraj. Snad opět pomůže obrazný, byť zřejmě ne úplně vhodný opis: když si chce Brňák koupit kalhoty, tak jede do Vídně, když Olomoučan, tak jede do Brna. Naším štěstím je však místní univerzita – Olomouc má sto tisíc obyvatel a patnáct tisíc univerzitních studentů. A jsou tu navíc převážně humanitně orientované fakulty.

Jaké je dnes podle vás poslání muzea, je to spíš vědecká, nebo popularizační instituce?

Je to něco mezi oběma póly. Na jedné straně vědecká odborná práce, téměř akademického typu – vydáváme například hodně publikací s kompletním vědeckým aparátem. Na tom druhém pólu, v oblasti didaktiky nebo edukační činnosti, se ovšem časy velmi změnily. Zejména v posledních letech čím dál víc návštěvníků touží po tom, aby jim bylo vše takříkajíc předžvýkáno. Býval jsem naopak zvyklý na to, že jsme na výstavách vyhledávali klid, abychom si mohli všechno důkladně projít a zažít. Proti proudu se ovšem nedá plout, takže se chystáme posilovat právě edukační oddělení, protože zjišťujeme, že o komentované prohlídky a další podobné akce je čím dál tím větší zájem. A naopak těch návštěvníků, kteří výstavy navštěvují s meditačním cílem, stále ubývá.

Přineslo uplynulých dvacet let muzeu ještě nějaké nové výzvy?

Zpočátku především udržet se při životě. Brzy nato krvácející srdce nad restitucemi, ne ovšem proto, že bychom nechápali, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Ale ve sbírkách vznikly dodnes nezacelené mezery – v surrealismu, u Josefa Čapka atd. Nepomohly apely na Ministerstvo kultury, aby byly ze státních fondů vyčleněny prostředky, z nichž by bylo možné některé sbírky zpětně vykupovat, protože řada restituentů mnohé obratem prodávala.

Zásadní proměnou bylo otevření hranic. I za starého režimu se někteří snažili nežít pouze v české ulitě, ale možnosti vnímat mezinárodní souvislosti byly velmi omezené. A najednou se to otevřelo – a my jsme stáli značně bezradní, protože jsme si uvědomovali, že proti západní Evropě či Spojeným státům jsme skutečně provincie, která se kromě výjimek zabývá celé století jenom sama sebou. To bylo doslova drtivé. Kde začít? A kde na to vzít? Tak jsme pomaloučku začínali tam, kde to bylo možné – a jak jsem už poznamenal, tak vznikala od 90. let například naše kolekce autorské knihy.

A změnila se nějak za těch dvacet let ohniska zájmu návštěvníků? Třeba zájem o staré umění?

Výstava gotického umění, kterou jsme připravili koncem 90. let, přilákala hodně lidí. Baroko, které jsme tu měli letos v zimě, bylo také navštěvované, i když jsme předpokládali, že to bude trošku lepší. Ale je hospodářská krize, a především, řekl bych, duchovní krize, která se v naší sféře projevuje zřetelně. Na tom se shodujeme s kolegy ze všech možných končin. Jako by lidé neměli jen větší existenční starosti, ale současně se prohlubovalo zpovrchnění a konzumerismus, stále větší prostor zabírá popkultura. Navíc, gotika byla naší první velkou výstavou starého umění a nové je vždycky přijímáno jinak. Také první rok v Arcidiecézním muzeu byl jiný než další léta.

V běhu je ještě jeden projekt Muzea umění – Národní centrum zahradní kultury, které má vzniknout v Kroměříži…

Ano, je to další rozšíření našeho tematického záběru – i zahradní kultura patří do umění. A dokonce jsme přesvědčeni o tom, že tam patří možná víc než cokoliv jiného, protože to tradičně bývala syntéza mnoha uměleckých i mimouměleckých druhů. Součástí tohoto projektu je také rekonstrukce obou velkých kroměřížských parků, z nichž jeden má být obnoven téměř komplexně a ten druhý, doufejme, po etapách. Ale tento projekt zaštiťuje kroměřížské pracoviště Národního památkového ústavu, my jsme zde v roli partnera a tvůrce části expozic.

Muzeum je ve vašem pojetí v podstatě takový gesamtkunstwerk, v němž se potkávají opravdu všechny oblasti výtvarné kultury. Souvisí to nějak s tím vaším zájmem o architekturu 19. století?

Snad to s tím souvisí. Ale nezabýval jsem se jen architekturou 19. století, věnoval jsem i 18. a 20. století, mimoto i výtvarnému umění. Ostatně, nic jiného mi nezbývalo, měl jsem na starosti sbírky grafiky, kresby, v rámci šedé zóny jsem uváděl spousty výstav apod.

U nás je pořád ještě zvykem architekturu 19. století podceňovat. Řada lidí ji vnímá jen skrze historizující fasády. V čem je podle vás tohle to období důležité a zajímavé?

To je možné hodnotit z mnoha různých úhlů. Například jako velkou krizi evropské kultury nebo vůbec civilizační krizi. Zhroucení starého esteticky dokonalého feudálního světa. A s tím související krizi města. Anebo – pokouším se to tak vykládat svým studentům – v cyklických návratech Evropanů k historismům, především k antice a všemu, co pak následovalo. Třeba zápasu o to, kdo se stane dědicem antického Říma a bude z toho vyvozovat současné mocenské nároky. Z tohoto hlediska se 19. století nechovalo jinak než předchozí etapy. Anebo v hledání nového životního stylu, adekvátního moderní době.

Co vás k zájmu o architekturu 19. století přivedlo?

Možná jsem se necítil na nic jiného, na nic „vyššího“. Velmi jsem tím například překvapil svého milovaného učitele Václava Zykmunda – pořádali jsme různé surrealistické dýchánky, a najednou jsem se vynořil s diplomkou z 19. století. Hleděl na to nejen s úžasem, ale i s odporem, protože jsem se v pojetí meziválečné avantgardy vlastně zabýval kýčem a brakem. K 19. století mě přivedl především zájem o urbanismus. Města zbořila své hradby a rozlila se do krajiny, vyrůstaly periferie, začínaly asanace – to všechno mě tehdy dost vzrušovalo. A z prvotního odstupu se začal rodit vztah mnohem niternější. Zajímalo mě to taky proto, že to nezajímalo téměř nikoho jiného. Do roku 1989 nás bylo ve střední Evropě jen asi pět nebo šest, snad sedm bláznů, kteří se věnovali architektuře 19. století.

Ale můj zájem se časem a logicky přesunul i na 18. století a především na zahradní kulturu. Zejména po několika expedicích do zaslíbené země Anglie. Až tam mi docvaklo, že jsem vlastně promarnil život – protože jsem ho nevěnoval zahradám a parkům. Tam jsem pochopil, že je možné přiblížit se k podstatě. Především v nejobecnějších souvislostech a vztazích člověka k přírodě. Možná také, že jak člověk stárne a blíží se k zemi, tak ji vidí čím dál tím víc zblízka. Když jsme v občasných sprškách pobíhali těmi překrásnými končinami a stále dokola meditovali o tom, jak kdysi kdosi zrovna tady skokem přes plot vytvořil zahradu z celé krajiny, úplně se nám z toho točila hlava. A pak to ztělesnění banální pravdy, že člověk nestojí nad tím vším kolem, ale je jeho pokornou součástí… A jinde zase ony tak dráždivě protikladné rousseauovské teorie a další a další filozofování. A pak antikvariáty na londýnské Charing Cross Road, v nichž seženete všechno, co o tom bylo kdy vydáno. Zkrátka, propadl jsem tomu.

A dospělo to nakonec tam, kde to muselo skončit. Se synem a švagrem jsme založili biofarmu, v níž se na pokraji Libavé pase pár koní a krav. Ve skutečnosti je to jeden z přemnoha pošetilých pokusů o bukolické pastorále s onou tajuplnou větou v pozadí: Et in Arcadia ego.

Jak vůbec stíháte řídit muzeum, učit na vysoké škole, dělat vědeckou práci, a ještě zakládat vlastní park?

Moc to nejde a čím je člověk starší, tím to jde hůř. Brzy půjdu do penze. Věřil jsem, že v té výzvě se Středoevropským forem nemůžeme neuspět – vždyť jsme to měli tak dobře připravené, o myšlence nemluvě. V muzeu jsem chtěl zůstat do té doby, než se podaří vyřídit stavební povolení. Pak že už mě tady nebude potřeba… Odcházel bych s mnohem lehčím srdcem. Ale to by zřejmě byl happy end vhodný tak do 19. století.

Pavel Zatloukal se narodil v říjnu roku 1948 v Olomouci. Vystudoval dějiny umění a v roce 1974 nastoupil do Vlastivědného muzea v Olomouci. Po osamostatnění Muzea moderního umění (dnes Muzeum umění) v roce 1990 se stává jeho ředitelem. Výrazně se zasloužil o vybudování Arcidiecézního muzea v Olomouci, které bylo otevřeno v roce 2006. Ve své badatelské činnosti se zabývá především výtvarným uměním a architekturou 19. století a 20. století. Za knihu Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku obdržel v roce 2003 cenu Magnesia Litera. Pavel Zatloukal vyučuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, v roce 2004 byl jmenován profesorem.