MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 září

Vzpomínka na Martina Rotha

Poprvé jsem slyšela Martina Rotha přednášet v zimě 2012 v drážďanských Státních uměleckých sbírkách (SKD), kde spolu s umělcem a spisovatelem Edmundem de Waalem podtrhoval důležitost každodenních předmětů, které odhalují příběhy mnohdy větší a silnější, než se nám na první pohled mohou zdát. Někdejší dlouholetý ředitel drážďanských SKD v té době už rok působil v čele jedné z nejprestižnějších uměleckých institucí na světě, Victoria & Albert Museum v Londýně.

Martin Roth započal svou muzejní kariéru dizertační prací, kterou věnoval rozboru německých muzeí a výstav jako politických nástrojů. Na rozdíl od jiných se politiky nikdy nestranil, naopak ji a umění považoval za neoddělitelné a byl houževnatým podporovatelem a mnohdy iniciátorem debat o roli umění v politice. V roce 1989 navštívil drážďanské Festivalové divadlo v Hellerau (Helleraues Festspielhaus). Modernistická budova sloužila tehdy ještě jako kasárna sovětských vojsk. Jeden z vojáků, který mu vehementně zabraňoval ve vstupu, ho při odchodu náhle zastavil a předal mu svůj zbrojní pas. Žádal, aby byl v budoucnu vystaven jako muzejní exponát. Když se pak o dva roky později stal Roth ředitelem Německého muzea hygieny v Drážďanech, krášlil tento zbrojní pas jeho pracovní stůl a připomínal mu důležité politické proměny funkce kulturních institucí a těch, kdo je obývají.

Po necelých deseti letech se z tohoto muzea přesunul o pár kilometrů dále do SKD, které pod jeho vedením získaly mezinárodní věhlas a neochvějnou pozici na německé umělecké scéně. Drážďanské umělecké sbírky se aktivně začaly věnovat výzkumu a digitalizaci děl, což mimo jiné v řadě případu znamenalo jejich navrácení původním majitelům, jimž byla odcizena nacisty. Téma, jež bylo pro mnohé stále tabu, Martin Roth otevřel ve všech jeho důsledcích. Tedy i těch, že mnohá díla budou ze sbírek odstraněna a veřejnost je již možná nikdy na vlastní oči nespatří.

Když v roce 2011 Martin Roth z Drážďan odcházel, přišly se s ním osobně rozloučit takoví umělci jako Gerhard Richter, Georg Baselitz, ale i saský ministerský předseda. Člověk, který v muzeu vždy otevíral všechny dveře dokořán a se zájmem naslouchal kurátorům, mezinárodním osobnostem, návštěvníkům, ale také kustodům (i oni ho směli oslovovat křestním jménem), za sebou po deseti letech ve funkci zavřel ředitelské dveře a odjel na mezinárodní misi.

Vedení V&A, jako největšího muzea užitého umění a designu na světě, představovalo přirozeně obrovskou výzvu. Martin Roth, vždy elegantní, ve skvěle padnoucím obleku a ladící kravatě, hned po svém příjezdu rozpoutal debatu o nestárnoucí tradici nošení kravat. Důležitost designu v každodenním životě však pro něj znamenala víc než kravata správně ladící s kapesníčkem v klopě. Jednou z prvních Rothových iniciativ se stalo založení Oddělení designu, architektury a digitalizace. Se spojením techniky, designu a umění se mohli návštěvníci londýnského muzea setkat na výstavách Disobedient Objects nebo Engineering Season.

Vedle blockbusterů typu David Bowie is a Alexander McQueen: Savage Beauty se ale pod vedením Rotha stala z V&A ryze mezinárodní platforma. Úzká spolupráce byla navázána nejen s benátským bienále, ale i s ne zcela tradičními partnery, jako je Světové ekonomické fórum či Mezinárodní olympijský výbor. Muzeum rozšiřovalo téma designu také ve svých dalších odnožích. V&A se otevřeno ve skotském Dundee, ale i v geograficky a politicky mnohem vzdálenějších místech, jako je čínský Shenzhen.

Pro jeho vedoucí schopnosti, vytříbený cit pro personální politiku a diplomatické vystupování se o Rothovi mluvilo častěji jako o kulturním manažerovi. Jak sám rád připomínal, řízení muzea se v jednu chvíli podobá vedení jakéhokoliv podniku, třeba automobilky. Pět let stačilo Rothovi k tomu, aby dovedl V&A k ceně Nejlepší muzeum roku 2016 vyhlašovaných prestižní britskou charitativní institucí Art Fund. Podařilo se mu vytvořit ze známého, ale přece jen stále ještě zaprášeného muzea užitého umění a designu nejrespektovanější mezinárodní instituci tohoto typu.

Rothův odchod z čela V&A byl stejně politicky laděný jako jeho muzejní začátky. V průběhu referenda o brexitu se veřejně vyjadřoval proti odchodu Velké Británie z Evropské unie a několikrát vyjádřil lítost nad tím, jak málo se britská muzea a jejich představitelé zapojili do debaty o budoucím evropském směřování. „Je naší povinností (ředitelů muzeí) veřejně obhajovat občanskou společnost a hodnoty minulosti. Protože to nejsou pouhé objekty, které máme ve sbírkách, ale především hodnoty,“ řekl v interview pro Art Newspaper. Když byl loni v červnu vyhlášen verdikt o britském exitu z Evropské unie, Martin Roth udělal největší gesto, jaké ve svém postavení mohl – odstoupil z funkce.

Jeho odchod byl rychlý. Sám celou situaci přirovnal k rozpadu partnerského vztahu: „Po rozchodu už prostě nechcete společně usedat ke kuchyňskému stolu.“ Roth měl pocit, že jeho posláním je věnovat více času a energie politice samotné. Byl jmenován čestným ředitelem Institutu pro mezinárodní vztahy sídlícího v Berlíně a v posledních měsících svého života se opět snažil o rozproudění politické debaty. V květnu na benátském bienále otevřel jako kurátor Ázerbajdžánský pavilon. Kritické hlasy brojící proti existenci pavilonu od autoritativní diktatury, která má jedny z nejhorších poměrů na poli lidských práv, byly ostré. I přes pokročilé stadium nemoci bojoval Roth hlavně za možnost debaty, za uvědomění, že i v takovém státě existují nadaní mladí lidé, kteří si zaslouží prostor pro vlastní prezentaci a diskuzní platformu.

Kontroverze, kterou často debatováním politických témat vyvolal, mu nebyla cizí. Hlavním cílem bylo mluvit s lidmi. Nedělal rozdíly, všem věnoval stejnou pozornost a podporoval vysoké ambice, kterých se sám nikdy nevzdal. Jeho odchod ze života byl rychlý stejně jako odchody z ředitelských pozic. 6. srpna 2017, pouhé dva měsíce po otevření benátského bienále, Martin Roth zemřel. Otázka propojení politiky a umění ovšem dnes zůstává živější než kdy dřív.