MĚSÍČNÍK O UMĚNÍ, ARCHITEKTUŘE, DESIGNU A STAROŽITNOSTECH

přihlášení

2017 září

Zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře nebude

  • Datum / 11. 09. 2017
  • Autor / Ledvina Josef
  • Rubrika / zprávy

Praha – Zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře v tomto volebním období schválen nebude. Přestože bylo přijetí zákona, který „odstraní nedostatky dnešních příspěvkových organizací, odpolitizuje je a zajistí jejich stabilní financování“, součástí programového prohlášení vlády a objevilo se znovu v legislativním výhledu vlády na roky 2015–2017, ministerstvo kultury jej nepředložilo. Podle posledních vyjádření ministerstvo vedené Danielem Hermanem (KDU-ČSL) dospělo k překvapivému závěru, že nová právní norma není potřeba.

Problémů, jež měl nový zákon vyřešit, je přitom celá řada. Zřízení správních rad, jež by odvolávaly a jmenovaly ředitele na základě přesně stanovených pravidel, mělo zvýšit politickou nezávislost kulturních institucí. Ředitelé měli také získat větší autonomii v oblasti financí. Dlouhodobě kritizován je rigidní systém tarifních platů, stejně jako platná rozpočtová pravidla pro příspěvkové organizace, která znemožňují dlouhodobější finanční plánování. Ředitelé totiž v současnosti musejí předkládat každý rok vyrovnaný rozpočet, a postrádají tak autonomii ve vytváření finančních rezerv a fondů. Nový zákon měl také umožnit tzv. kooperativní financování, což je dlouhodobý požadavek zejména kulturních institucí v regionech. Zatímco dnes má příspěvková organizace vždy jednoho zřizovatele, z jehož rozpočtu je primárně financována,  mělo být nově možné, aby se například město a kraj o tuto zodpovědnost dělily.

V dubnovém vyjádření pro Deník Referendum uvedla mluvčí ministerstva Simona Cigánková, že „cílů spojovaných s předložením návrhu zákona je možné dosáhnout i jinou variantou řešení“. V průběhu diskusí nad přípravou návrhu zákona se prý ukázalo, že „problémy jsou identifikovány hlavně – a více méně jedině – ze strany zřizovatelů divadel v regionech“. Vyjádření mluvčí se pak dotýká výhradně požadavku kooperativního financovaní, který byl skutečně tématem především pro regionální divadla, a ostatní argumenty pro vznik nového zákona nechává stranou. Na dotaz naší redakce, jestli i další důvody pro vznik zákona uváděné například ředitelem národní galerie Jiřím Fajtem pominuly, mluvčí uvedla, že také institut správních rad se v případě státních příspěvkových organizací ukázal být nevhodným: „V případě státních příspěvkových organizací je vhodné upravit pravidla pro výběr, jmenování a odvolávání jejich ředitelů, čímž se jim zajistí větší stabilita a prostor pro výkon jejich funkce,“ uvádí vyjádření ministerstva. „Zavádění nových typů orgánů (správní či dozorčí rada) není v případě státních příspěvkových organizací žádoucí, s ohledem na nutný vztah mezi zřizovatelem a příspěvkovou organizací determinovaný povahou majetku státu.“

Jiří Fajt nutnost změny legislativního rámce zdůrazňuje dlouhodobě. „Vyjadřoval jsem opakovaně absolutní nutnost, existenční nezbytnost transformace Národní galerie na veřejnoprávní instituci v kultuře. Pokud by se to nestalo, nelze v důsledku hospodárně spravovat státní majetek a nelze mimo jiné ani zvýšit mzdy, které jsou v Národní galerii pod státním průměrem,“ prohlásil Fajt například u příležitosti diskusního semináře konaného na ministerstvu kultury v říjnu 2015. Na náš dotaz, zda tento svůj názor přehodnotil, odpověděl negativně a zopakoval obvyklé argumenty – zdůraznil zejména potřebu větší autonomie v mzdové politice a svobodnějšího nakládání s vlastními příjmy. Odmítl rovněž, že by problém spočíval v rozdílných potřebách a očekáváních různého typu institucí – velkých příspěvkových organizací ministerstva typu Národní galerie či Národního divadla oproti menším regionálním divadlům a muzeím nebo obecně divadel oproti muzeím umění: „Mám za to, že tato argumentace proti změně legislativního prostředí kulturních institucí byla vykonstruovaná a účelová. Při přípravě návrhu zákona o veřejných institucích v kultuře jsme s kolegy z dalších státních kulturních institucí vážili skutečně každou větu a vše diskutovali tak, aby rozdíl mezi divadlem a galerií nebo státní a regionální institucí byl minimalizován, respektive aby zákon reflektoval daná specifika, a byl tak dobře použitelný pro všechny.“ Připomněl v této souvislosti i to, že zákon měl nechat na úvaze zřizovatelů a vedení kulturních institucí, zda je pro ně nově definovaná právní subjektivita veřejnoprávní kulturní instituce vhodná a jestli na ni přestoupit.